Kdys Fingal, slavný hrdina a král,
zřel ptáka v lese, a ten letěl dál,
dál k luhu;
kam sedl, jakby zlatý paprsk leh’,
neb slunný třpyt a jas měl na křídlech
a duhu.
Tak líčil král jej doma rekům všem.
Ti vzkřikli: „Králi, ptáka přinesem’
ti darem!“
Div pod každým kůň silný neklesá,
v tak rychlém letu spěli do lesa
a v jarém.
A večer divný pták byl chycený,
měl křídla vskutku jako plameny.
Jej hbitě
do klícky zamkli – tloukl do ní, žel! –
a králi nesli, který radosť měl
jak dítě.
Však za tři dny, snad ještě trochu dřív,
král viděl s bolem, starým očím div,
že věří,
jak lesk a duha s křídel mizela,
a bál se, pták že ztratí docela
to peří.
Až mrzel se tím a byl rozhněván.
Tu pravil k němu pěvec Ossian:
„Ó, králi,
tím vinna klec, že peří ztratil pták,
jak tebe on, věř, píseň právě tak
mne šálí.
Ó, pusť jen ptáka, otče, zase ven,
je dítě lesa, pouta přece jen
jsou tuhá!
A křídla jeho brzy budou zas
jak dříve samý třpyt a samý jas
a duha.
Mně také píseň hlavou proletí,
a já ji honím, stíhám v zápětí
jak ptáka,
neb štěstí to se dvakrát nepodá,
a její krása, její lahoda
mne láká.
Má křídla také krásně duhová,
když uvězním ji ale ve slova,
mně zdá se,
že není to ta píseň spanilá –
tak na svém lesku, králi, ztratila
i kráse!“