Zda neslyšel jsi v podvečerní chvíli,
kdy rozžehl jsi lampu nad svým stolem,
jak něco v ní, jak nevýslovným bolem,
štká, piští, sténá, naříkavě kvílí?
Jak by elf uváz’, přiskřípnut jsa stvolem,
jak muška ze své poslední by síly
kdes v pavučině lkala, tak zní kolem
ten tenký hlas, a plamen zpívá bílí:
Jsem duchem světla, jedním z millionů.
Já bydlím v lampě, jiní jasem tónů
a jiní slovem, barev žárem svítí.
Leč všichni lkáme, byt i v tichém stenu,
my svítíme všem, za jakou však cenu!
Vám záříce, své spalujem’ jen žití!