Druhá žena.

Jsou spolu již dvě celá dlouhá léta. Svou krásu, mladosť přinesla mu věnem, a přec jí štěstí dosud nerozkvétá, spí láska jeho chladným pod kamenem,

kde leží pohrobena ta první jeho žena, již nevzbudí už nižádná moc světa. A ji to bolí, že tak jako dříve té mrtvé patří více, než jí – živé.

Tak osten cítí v každém jeho slovu, té mrtvé stín se mezi ně vždy staví, on žije s ním a zpět jej volá z rovu, ten svadlý květ, a nevidí ten smavý,

jenž kvete plný vůně – ach ne, již také stůně, jak neviděl bys mladou choť, leč vdovu. – Tak bez radosti, naděje a síly, a jak dni táhnou, v smutku hlavu chýlí.

Dnes překvapí jej, jak se dívá v touze na mrtvé obraz, kde jak byla mladá, tak nevýslovně smutně a tak dlouze, a zítra zcela ve vzpomínky padá,

to po čase vždy znova, když přijde ze hřbitova, kam chodí sám a za večera pouze. A ona věrná, oddaná a tichá, ni slova nedí a jen v skrytu vzdychá.

A na hřbitov jde sama také jednou, k své sokyně tam mrtvé hrobu kráčí, a jak když vody lomí kůru lednou, tak dlouho tichá, klesá v hořkém pláči:

Ty spi a noc měj sladkou, jsem tvému děcku matkou, však nech mi lásku, slyšíš? pro mne bědnou! a nech mi jej, nech úsměv jeho líce, tys nemohla ho milovati více!

A on stál za ní. Zved’ ji skleslou v bolu a za ruku ji vedl ze hřbitova; to od svatby šli zase prvně spolu, co myslí, neřek’, šli tak beze slova.

Však jak se chvěje v muce, to cítila v své ruce a horkou slzu spadlou na ni dolů a nyní – stín se táh’ a cesty tměly – v své ucítila ruce – potisk vřelý.