Mám svůj starý domov rád,
chtěl bych za něj duši dát,
duši svoji celou,
mnohým trudem stísněnou,
mnohou ranou zjizvenou,
ale vřelou, vřelou!
Vím já líp, než jiný ví,
co to žár je dusivý,
že až kroky váznou,
co to je, když při práci
ret i srdce krvácí,
a co dlaň mít prázdnou.
Domove můj předrahý,
jenom trochu odvahy,
která se už ztrácí;
na tom světě dalekém
před Bohem i člověkem
máme svoji práci.
Nech ti letí nad hlavou
mraky s nocí černavou,
nech ti zář je hostem,
dokud to zde burácí,
vesele zní při práci:
žijeme a rostem!
Jen v té práci kovové
spása je, můj domove,
a co dál, jsou klamy;
na tom světě dalekém
dnes tak jako před věkem
jsme tu sami, sami.
Však ta láska horoucná
červánek je budoucna,
zasypá tě květem;
já tu stojím na stráži
a tu lásku odkáži
zase svojim dětem!