Neveliký, čistý dům
zahlédl jsem kdesi,
kolem stály, plny dum,
šíré modré lesy.
Slunečnice, podnes vím,
hleděly tam vzhůru,
v modrých vlnkách kroužil dým
z chaty do azuru.
A ten domek, jako sen
v samých lesů lůně,
po druhé zřel, obrácen,
ke mně z lesní tůně.
Když jsem tehdy kolem jel,
svět jsem viděl kvésti,
zdálo se mi, že bych měl
dost ho k svému štěstí.
A jak kol jsem vlakem lít,
cítil jsem až na dno,
štěstí mít že štěstí chtít,
a to že tak snadno.
Onen domek dlouho pak
měl jsem na paměti,
jak ta léta jako vlak
bez přestání letí!
Po letech, ach, po letech
oč jsem k štěstí blíže?
Snad si jedu pro úsměch
oné čisté chýže.
Už jsem blízko, už jsem tam,
jen co vlak se stočí –
a já marně zavírám
před tím domkem oči...