Sníh napad’ v noci. Celé Domažlice
jak bílé jsou, když zbudily se zrána!
Sníh na roucha a hlavy svatým chyt’ se
na klášterní zdi. Starožitná brána
i střechy domů chodské mají pleny,
kře, stromy nahé jsou tak zachumleny,
jak liliemi cesta zasypána.
Teď k černi kontur říms a starých štítů
se pojí bílé linky, jasná světla
jak v starých kresbách, jako v temnosvitu,
i na věž chrámu vichřice sníh vmetla;
i na patkách sloupů chumáče pěn tkvějí,
co v podloubích je šerých veseleji,
jak od sněhu sem bílá záře slétla.
Hrad chodský v tichu bez kroků a hlasů
ční s bílou čapkou... jistě se mu nezdá
než o „mlčení věčném“ dávných časů...
Přelétly sáně... na Stráž? do Houvězda?
Červeň se punčoch pozaskvěla v běli,
Rorate coeli! zvučí kostel ztmělý,
jak zmrzlá slza září jitřní hvězda.
A ve sníh bílý zapadly i hroby
a pomníky i kříže, bezy, thuje;
teď k mrtvým už vzkřik neproniká zloby
ni živých pláč... a krásné ticho k snu je.
I jména jejich v hodinách těch ranních
jsou zaváta – co záleží už na nich? –
na náhrobcích. A dál sníh poletuje...