Kukačka kukala o páté
ze starých dřevěných hodin,
jak je tak někdy vídáte
u našich chudobných rodin.
Bylo to vedle dveří mých,
nebo to naproti bylo,
co na tom, mně se hned o lesích,
o lesích, o lesích snilo.
Lesy jsem kráčel samoten,
v lesích se pozvolna tmělo,
venku si ještě zlatý den
růžemi opínal čelo.
Přes cestu ležel mnohý pruh,
záře to prokmit byl slunný,
do ticha zněla křídla much
záchvěvem kovové struny.
Před šerým lesů pozadím
červené sosny jen plály,
potok jsem slyšel kapradím
šuměti odněkud z dáli.
Ptáci se zvali hnízdům blíž,
poslední píseň svou pěli,
a bylo ticho, ticho již,
usínal s lesem svět celý.
Tmělo se stále víc a víc,
v hloubce již byla tma bezdná,
na hlavy starých borovic
padala tichá noc hvězdná.
A já ty hvězdy v pohledu,
kráčel jsem travnatou cestou –
kukačka u našich sousedů
dávno již odbila šestou...