Tys chodívala, dítě, k mému loži
a dobrou noc mi vždycky přávala’s,
když dívaly se hvězdy na svět boží,
v košilce bílé, bosa, volný vlas.
Dnes marně čekal bych, že přijdeš ke mně,
dnes k tvému lůžku musím jíti sám,
a ty v něm ležíš, usmíváš se jemně,
a květiny a svíčky jsou mu rám.
A ty v něm ležíš, jako z vosku líci,
na čílko padá žlutý tobě svit;
ach, co jen tobě naposledy říci,
když musíme se spolu rozloučit.
Den plál, den shas’ – co zmůže povzdech lidský?
a spat jsi šla, jak větší chtěla moc –
tys k mému loži chodívala vždycky,
nuž, dítě, spi, dnes tobě: Dobrou noc!