Je přešlý den jak list, jenž na zem padá
se stromu tvého, se života snětí;
ten na haluzi dlouho zdál se tkvěti,
a jiný, zdá se, sotva vzrost’, již zvadá.
Což jeden list! dí v smíchu duše mladá,
Ať padají si: jeden, druhý, třetí,
leč pozděj', jak tak za listem list letí,
již úzkostně se sčítá spadlých řada.
To žití řád – co lidský stesk tu změní?
A mně těch spadlých listů líto není,
a proč by vzdech můj pád jich doprovázel?
Mně líto těch jen, ve vášni a bolu
jež sám jsem střásal lehkovážně dolů
a pošetile ve klín větru házel.