Obraz dívčí pověšený
v tiché jizbě básníka:
Hlava děcka, rámě ženy,
která lásce uvyká.
Vlas tak hebký, pohled měkký,
jemný úsměv, koketní
praví mu: Ó, znáš ty vděky?
V minulosť svou zalétni!
Ale jeden pohled k dceři,
která dosud dítětem,
v budoucnosť již duchem měří,
v snách nad jejím rozkvětem.
A již obraz – jaké divy!
jako noci za letní! –
vystoup’ z rámu, je tu živý,
jemný, snivý, koketní...