Útulné a kliduplné místo,
je v něm jako v dívčím srdci čisto.
Všecko jen tu září, všecko svítí,
na okénku malém vonné kvítí!
Myrta, kterou denně zalévá si,
její snítkou propletou jí vlasy.
Ptáče v kleci na zdi; to jí zpívá,
když ta chvíle přijde zádumčivá.
Člověk je tu ihned jako doma,
pije záři očima i rtoma.
Myšlénky se maně v mysl kradou,
kolik snů tu hlavou prošlo mladou!
Slz co tajných, vzdechů mřelo tady,
ale zde ty zdi jsou beze zrady.
Slunce svit se na podlahu klade,
a kam vstoupí, zlato nechá všade.
O poznání sotva jen se plíží
po obrazech a po truhlic tíži.
Chvilkou jenom přehoupne se lehce –
zdá se mi, že se mu z jizby nechce.