Otvírám zvolna a čtu tak zticha;
jako když vůně z listů vstříc dýchá.
Lahodná píseň, nad všecko sladčí,
jakbych se díval ve hnízdo ptačí.
Zatím se dívám v dojemném čtení
do dívčí duše, dívčího snění.
V lásku a touhu, jak už to bývá,
dlouhý kdy vrkoč na šíji splývá.
V rozmary ženy, dítěte víru,
které se modlí v štěstí a míru.
V starosti mládí, tajemství sladká,
o kterých neví sestra ni matka.
Čtu ještě více, co není psáno,
celý ten život od rána v ráno.
A teď jdou listy prázdné a bílé,
co jen sem dají dnové a chvíle?
Kdybych byl osud, vytrh’ bych všecky,
aby zbyl jenom úsměv, sen dětský.
Láska a víra na jedné snítce,
aby nic po nich nepřišlo více!