Umřelo dítě pod vámi dole,
víš, co ta chudá rodina bydlí,
bylo květ útlý na slabém stvole,
zlámal se, smrť jak zamávla křídly.
Nebyla smrť to, byl to dech boží,
bylo to velké s ním slitování,
co pro ně rostlo trnů a hloží
na smutné, širé pozemské pláni!
V ústavě přišlo na svět to robě,
z matky své život nessálo zdravý,
potom ti chudí vzali je k sobě
za malý peníz ve svůj kout tmavý.
Bylo tak tiché, ubledlé k tomu,
bylo jak plamen zhasínající;
obrázky kolem od dětí z domu,
v rakvičce leží s chladnou tam lící.
Na rtíku úsměv – smálo se zřídka –
nad čílkem záři – andělskou asi;
dej mu ty růže, dej je kol dítka,
růže, jež koupilas pro svoje vlasy!