Mha se již počíná příst,
střechy tak vlhké se lesknou,
na cestu pustou a tesknou
venku as padá teď list.
Od rána drobounce mží
s nebe, jež chladné a bílé,
usnul bys hlavu v dlaň schýle,
jak se tak smráká a tmí.
A v lidské tváři týž žal,
stín, který s čela nám nechce –
to je den, kdy se tak lehce
z života odchází v dál.
Přál bych si odejít spat
na věky takého za dne,
abych měl loučení snadné –
měl jsem kus záře – tak rád!