Když přijde chvíle oddechu,
volných dnů svátečních plesy,
ulehnu kdesi do mechu,
hluboko zajdu si v lesy.
Pod čistou, širou oblohou –
skřivánčí píseň v ní jásá –
padá mi v duši ubohou
slunce a života krása.
Přes týden slyším kolem kol
stroj jen, jak z hluboka dýše,
údery, lomoz, hukot kol,
zde je tak tiše, tak tiše!
Přes týden dusný páry mrak
halí mi shrbenou šíji,
na hruď to lehá, slábne zrak –
a zde tak sladký vzduch piji!
Zde je tak volno. Proč jen zas
musím se navrátit zpátky,
v pouto dát ruce, proč ten jas
volnosti, klidu tak krátký?
Za volným pohleď skřivanem,
prchá a uniká všemu,
v oblaků modře utkaném
ztrácí se širokém lemu.
Snad se to dozvíš od něho,
píseň jak jeho zní mladá,
proč dolů s nebe čistého
na zemi, do hnízda padá.