Den chmurný, plný šedi
už hasne za horama,
a babička má sedí
tam v šíré dálce sama.
Ne, není sama, není,
ať plete tam či páře,
jak chce jen, v okamžení
jsou kol ní drahé tváře.
Ty tváře jejích dětí
a celé řady vnuků,
a ona po paměti
se modlíc, spíná ruku.
Ta ruka, jak čas kluše,
vždy sušší je, tak malá!
Ó, kéž by, moje duše,
tě jednou požehnala!