Když den se blíží k svému zniku
a měkce splývá v náruč tmám,
rád za ním vděčně, plný díků,
své oko zvednu ku hvězdám.
Ne že mi přines novou radost,
že rozvířil mi v duši ples,
neb učinil mé touze zadost
a v srdce moje teplo snes.
To čekat, čas mne odnaučil,
a srdce stesk už nehostí,
jenž kdysi je tak rval a mučil,
být skromným – celou moudrostí.
A s ní dnu žehnám také tomu,
jenž ples mi nedal jediný,
však v srdce mého starém lomu
mi nerozšířil trhliny.
Jenž nepřišel mi slední za sny
skráň novým trním oplésti,
jenž proto již byl milý, šťastný,
že nepřinesl neštěstí.
Leč plynul klidně tak a tiše,
jak nebes oblak šedivý,
jak vítr, který od hor dýše,
však ani klásku nezkřiví...