S červánky, rosou, úsměvem a květem,
jenž otvírá se zářící a smavý,
den vstává zlatý nad širokým světem,
a vše, co dýchá, roste, z dálky zdraví.
Tu skřivan letí vzhůru, duše jitra,
výš v modro, v jas a šveholí a jásá:
to lidská touha, která letí z nitra,
kam zve a volá kouzelných snů krása.
To hymnus všeho, co tu žije dole
a budí se a doufá, věří znova;
den kráčí v záři přes lesy a pole,
a vysoko zní píseň skřivanova.
Den kráčí dále. Plápol jeho hasne,
již celým krajem stmívá se a šeří,
v té dálné výši vzplály hvězdy jasné,
a květ se zavřel na vonícím keři.
Kde všecko to, co probudilo ráno,
kde zář, kde touha, jásající ptáče?
Nad vším, co padlo, svadlo, pošlapáno,
slyš, ze tmy hlasem slavičím to pláče...