Můj hoch si složil své knížky sám
a plesem vzplály mu zraky:
„Ó, hleďte, co knih už tady mám,
já chci mít knihovnu taky!“
Pak sklonil své oči v rozpacích
a zarděl se, jak by se styděl;
mně bylo, jak sama sebe bych
byl v dětství svém před sebou viděl.
Ó, víš-li ty, dušičko nebohá,
ó, víš-li, ty, hlavičko drahá,
ký démon to vábný, pro Boha,
teď prvně po tobě sahá?
On má tak vášnivé objetí
a oči tak snivé a svůdné,
jak vzdáš se mu, s duší tvou odletí
až v oblak od země nudné.
Ty pěním a sněním budeš spit,
v sny hvězd ti rozsype zlato,
však navždy z tvé duše vezme klid
a spánek ti ukradne za to.
A všecko ti zhořkne naposled,
co dřív tak čárné se zdálo,
neb ve všech jsi knihách moudrost čet,
leč ve svém srdci tak málo.
A budeš tu sedět, stápěje
se v starost za šumu listí,
nad krásným vydáním Shelleye,
zač zítra budeš as jísti...