Když v lese ondy za soumraku
jsem datla slyšel klepat v kmen,
já zvolal: Datle, moudrý ptáku,
ó, buď mou písní pozdraven !
Co jiní ptáci pošetilí
čas písní maří bezcennou
a myslí si (ó, jak se mýlí!),
že svět se chví jich ozvěnou.
A oblaky se jiný honí
a síly marně utrácí,
ty, moudřejší než všichni oni,
jsi při díle a při práci!
Shnilého že je mnoho v lese,
ty dobře víš, můj mudrci,
a zdraví lesa, jenž tu pne se,
ti stále leží na srdci.
Jsi jeho lékař v jara týdny,
jsi jeho síly bdělá stráž,
a každý kmen, jenž chorý, bídný,
ty jako kritik proklepáš,
Tvůj klepot znící mezi drvy
rád slyším, leže na mechu,
a myslím, v světě učil’s prvý
o poklepu a poslechu.
A zoban tvůj, jenž ve pni mizí
a zlé a dobré rozkládá,
jak ostrý nožík analysy
mně, vědče lesa, připadá!
– Ó, pěvče, hleď, kam vedou nervy –
děl datel – v tom všem není div,
já v kůře hledám – sobě červy,
a jedno mi, zda strom je živ!