Cypriano, sladká dcero moje,
jak jsem lkala, jak si rvala vlasy,
naposled když tiše vydechla jsi
v loktech mých! Jak bolu za příboje,
že mi Bůh dal ztratit tebe – tebe! –
pěst má zpurně zahrozila v nebe!
Ze zoufalství horkého jak zdroje
na rty moje hrnula se slova
rouhačská a strašná stále znova,
plná pochyb, jsi-li a zda pravý,
když mi bereš všecko na té zemi,
k volání a k prosbám hluch a němý,
Bože, o němž, že vše můžeš, praví.
A teď pláči tiše, v sklonu hlavy
pokorně se kořím, Jezu Kriste,
tvé se vůli odevzdávám svaté,
promiň hřích mi, to tak bolest zmate,
zchvátí srdce, i když věrou čisté.
Rozumím, ó, rozumím teď zcela
tvému soudu, spravedlivý soudce:
jak jsem často bázlivě se chvěla,
plameny jak muk mne v srdce žhouce
pálívaly myšlenek jen vírem,
že by tady na tom světě širém
Cypriana zbyla osamělá.
Proto jsem se vyznávat tě bála,
Jezu Kriste, ba tě zapírati,
kříž tvůj skrýt, když hledali jej kati,
kázala mi matky bázeň stálá.
A teď soud tvůj stihá mne a trestá,
ale také pout a strachu prostí.
Slyším hlas tvůj: Váhání už dosti,
jdi teď směle, volná je tvá cesta!
A já půjdu s pozdviženým čelem,
v blahu, že se Bohu – dcerce blížím.
Z cirku slyším bez strachu řev šelem,
požehnám se, ruce na hruď zkřížím...