Hovoří ke mně vůní a květem
květiny, třeba jsou němy,
praví mi: Trpí odvěkým hnětem,
zasyp jen květy svou zemi!
Rodnou svou půdu, vše, co v ní dýchá
s úsměvem, slzou i vráskou,
jako my vůní, dýchej k ní zticha
sladkou a hlubokou láskou.
Aby byl silný, sílu kdo ztrácí,
cítě, jak květů dech hojí,
aby se vrátil, pookřáv, k práci,
k životu, shonu a boji!
Rozvanou větry mnohé ty květy,
bouře je poláme mnohá,
po květech, z kterých dech pijí rety,
lidská jde lhostejně noha!
Duše tvá, květina, nepřestaň kvésti,
kdos přec se zamyslí nad ní,
a v tom už dost je slávy a štěstí!
Nechtěj nic více a zvadni!