Co platny vzdechy, jež se derou z nitra,
a líce tvé že bledne jindy svěží,
svět dále půjde, jak šel dnes i zítra,
a na štěstí dvou mnoho nezáleží.
A jestli těchou můž’ tu býti cosi,
pak jenom to, že netrpíme sami,
že mnoho nás, kdo v srdci osten vosí
a palnou touhu nesem’ s pochybami.
Ten ostružiny květ na ostrém proutí,
jenž přes tmavou se propast dále sklání,
chtě jiného se k světu doteknouti,
je stejně chudý ve svém milování.
A opozděný pták je naším druhem
i osamělý strom nad lukou pestrou,
a hvězda, která vázána svým kruhem,
jen hvězdě kynout může, naší sestrou.