To cizí štěstí zářící
na ústech, v oku, na líci,
a kvetoucí, ať venku parno
či všecko tuhne vichřicí,
mě pálí a mně nedá spát,
ač zapomněl bych na ně rád,
ač že se mu víc nepřiblížím,
jsem sliboval si tisíckrát.
Však marné sliby, zas a zas
jen hledat musím jeho jas,
bych na chvíli se na něm slunil
a trpěl potom dlouhý čas:
jak noční motýl nestálý,
jejž světlo láká ze zdáli,
a který se v ně opit vrhá,
ač ví, že se v něm upálí.