Čím více trpím, tím se více směji,
a Bůh mi odpusť, je-li to snad hříchem,
když v bolesti a muce, beznaději
své duše pláč tím přehlušuji smíchem.
A duše pláče často dětským stonem
pro touhy marné, nedostižnou metu,
ó, jen se smát, vše grimasou skrýt honem,
co po tom všem, co trpíš, celkem světu!
A duše pláče, jako vítr kvílí
po letech zniklých, po snech, které přešly,
ó, jen se smát, co stačí tobě síly,
a nežebrat jen o soucitu grešli!
Tam doma – ano. Na klín staré matky
neb na hruď teplou milované ženy
lze dáti hlavu přes vše světa zmatky
a drahou rukou tlumit vzlyk a steny.
Tam nechť se taví láskou ocel tvrdý
a slza v oku neskrytě se blýští,
však úsměv na rtech, veselý a hrdý
jde gladiator pevně k zápasišti.