Každý měl chvíli, byť jednu jen přály
žití mu sudby, kdy tíhl k hvězd týnu,
čistou jak anděl, jenž skolébá vinu,
jako sen, děcku své vidiny tká-li.
Je to tak dávno, tak dávno, tak v dáli,
padá to víc a víc do mlhy klínu,
zbývá jen vůně jak po květech v říjnu,
úsměv jak po snu, v němž ráje se zdály.
Chvíle ta s námi jde, průvodce stálý,
sílí, kdy rtu je pít hořkou číš blínu,
staví krok zoufalý na lemu skály.
Zachytí ruce, jež soka by sklály,
a nám, jak někdo by vzdychl si v stínu,
odešlý dávno, tak dávno, tak v dáli...