Té náše máma, náše chodská máma,
co tary smutně hlavu delů kloní,
tak jako tenkrat v ten den, Pámbů s náma!
hdyž z houřadu písebnost přišla pro ní:
Že muž jí pád v tý válce, blízko Kovna,
ha že už tary na sjetě je vdova –
tak doma pádla na židlici zrovna
ha sedíla tak smutně beze slova.
Nelomí ruce, netrhá si vlasy,
ha jen z tý tváři mluví bolest velká,
snad „Nebohyj náš táto“ vzdychá asi,
té vidět, trpí, hale přece nelká.
Ba, pravdu máš, že snášíš němě šecko,
ty dobrá mámo, slnou svojí vůlí,
dyjť koukni, kerak Martínek, tvý děcko,
se, co tak sedíš, do klína tě tulí.
Je, čelo, husta, voči, celyj táta,
ten vobrázek tě přece vostál z všeho,
ha tátu držíla ta víra svatá,
že brzy huž líp bure synku jeho. –
Ne, cítíš, ta huž sebere svý síly,
ta zmáčkne srce se všim, co v ňom mučí,
ta voči sobě votře příští chvíli
ha Martínka si sevře do náruči.
Ne, cítíš, žalu nezlomí ji tíha,
ta i v tom smutku slná žencká pořád,
ha zdá se tě: huž huž se zase zvíhá
a křičí na dvůr: „Honzo, hybaj vorat!“