Jedeme, ne, letíme
dusajícím vlakem,
jedeme a nevíme,
kam dřív se svým zrakem.
V pravo, v levo obrázek
s obrázkem se střídá,
cesty, louky, lesů vděk,
starý hrad v nich hlídá!
Polí pruhy od lesů
po celé jdou pláni
jak na školském výkresu
rovné čárkování.
Města, vísky, kostely
s červenavou vížkou,
a zas v luh jsme vyjeli
zlatý pampeliškou.
Zpátky letí topoly,
vrána děsem jatá,
podle mezí batolí
housátka se zlatá.
Rybník v olší zablýská,
dvorec zamihne se,
minem’ mžikem skaliska
a jsme v tichém lese.
Co tu květů ve trávě
najde oko tupé!
Břízy, buky zvědavě
hledí v naše kupé.
Nad vším ticho líbezné,
nad vším z růží stkáno
ono velké, vítězné
slavné jarní ráno...
U cíle! Zvon zazvučel.
Lehko vyjdu z vlaku.
Snad jsem tam cos zapomněl...
Mžiknu po svém vaku.
Ano, ano, už to tak,
ale u všech všudy!
dobře, že s tím odjel vlak,
byl to spleen a trudy!