Ku předu jen, ku předu,
železný můj oři,
v smavou věčné vesny říš,
každým skokem blíž a blíž
dalekému moři!
Hleď, jak žloutne lupení
na každé tu sněti,
jak se pole černají,
a jak smutném po kraji
vraní hejna letí.
Kalné mraky na nebi
deštivých dnů zvěstí,
za nimi co nejdříve
přijdou mlhy šedivé,
vichry s drzou pěstí.
Na lukách se pomalu
poslední květ ztrácí,
a my zatím prcháme
k slunné dáli neznámé
toužebně jak ptáci.
S Bohem, lípy v aleji,
líto mi vás skorem,
že co já se budu hřát,
vichr bude vlasy rvát
na vašem pni chorém!
S Bohem, sosny mračivé,
i ty, smrku v snění,
vím, kam toužíš hledem svým,
dálné palmě vyřídím
tvoje pozdravení!
S Bohem, srdce ustydlá
po tom našem kraji,
já jdu svoje ohřáti
na hor slunné úpatí,
kde se jaro tají!
Ještě v dáli daleko
leží jeho říše,
a mně, jak už slyšel bych
moře hřmít a cítil, jih
růžemi jak dýše.
Ku předu jen, ku předu,
železný můj oři,
v smavou věčné vesny říš,
každým skokem blíž a blíž
dalekému moři!
Však že blízko, poznám už
sám i bez vln hluku,
hned jak srdce hrudí mou
počne bíti pojednou
v zvonů bouřném tluku!