Jen dvakrát v žití jaro procítíš:
vonící hlínu, proudu bystrý šum,
pučící stromy, teplých větrů tah,
jásavou píseň, květ, jenž padá z dum.
Tu celou velkou radosť života
a procitnutí, víry, souladu,
tu jara duši teplou, hlubokou
a její mluvu, její náladu.
To prvně jako dítě v jarní den,
jež vyběhlo si samo v čerstvý luh,
a do oblak se dívá, zpívajíc,
a bledým rtíkem loká bystrý vzduch.
A po druhé, když cítíš, jaro sám
že neseš ve své duše hluboku,
a pod korunou lesních stromů jdeš,
a někdo drahý jde ti po boku.
Jen tenkrát, tenkrát, do dna šťasten sám
a volný jako ptáče po lese,
ty chápeš vše, co láskou, kterou máš,
kolkolem tebe všude děje se.
A pravda-li, že nejkrásněji žil,
kdo cítil nejvíc, ať to ples neb tíž,
jsi vskutku šťasten v každé chvíli té,
neb dvojím srdcem všecko procítíš.