Den zimní nevlídný a šedivý
(ó, kéž by raděj mrznout chtělo ještě!),
obloha kalná se až protiví,
přes chvíli spouští s oblak se proud deště.
Jdu blátem ulic, v duši plno chmar,
a koho potkám, sklíčen, omrzelý;
je čas, kdy trpčej cítíš křivdy spár,
je čas, kdy hlouběj cítíš doby žely.
Tu kolem školy, jak se beru teď,
překvapen stanu: okna otevřena,
a jimi lije v smutek, rmut a šeď
se jako záře píseň zanícená.
Jak les pln ptáků když se rozpěje,
jak prška perel když to rozsypá se,
ó, jaká víra, jaká naděje
a jaká radost zní v tom dětí hlase!
I v mých dum se to trhá mrákavě,
a vidím: kol se usmívají lidé,
co ulicí zní hlasně, jásavě
z těch hrdel dětských: Přijde jaro, přijde...