Jak počal jsem, chci skončit: s mořem,
jež před mým zrakem do šíra
se s tichem, šumem, plesem, hořem
z mlh upomínek rozvírá.
Však jak v ně patřím v tichém snění,
jak tanec vln se mihotá,
tu moře vod se náhle mění
mi v celé moře života.
A zdá se mi: Já také konal
jím mnoho dlouhých, dálných cest,
s ním zápasil, v něm toužil, stonal,
v něm záři hledal dobrých hvězd!
Teď kapitán, jenž z cest se vrátil,
kol břehu jeho chodě, sním
a chci, by aspoň západ zlatil
mi líce svitem úsměvným.
Cest svízelných i bouří vzteku,
i starých druhů vzpomínám
a všeho, co mi z mládí vděku
to moře strhlo k hlubinám.
Těch drahých duší, milých tváří,
těch illusí, snů, lásky ztrát!
Však vzhlédnu k moři – zrak můj září,
a cítím: Mám je přeci rád!
A podle moře chodě, v písku
zas črtám sny a naděje
a nedbám, komu vhod a k zisku,
zda vítr zítra smete je.
Snad zítra bouře bude lítá,
a počne plavba krušší všech,
snad loď se blíží duchovitá,
jež na jiný má vézt mě břeh.
Však dnes je slunno, moře svítí
jak oddané mé ženy hled –
chci na koleno dítě vzíti
a o moři mu vyprávět...