Jdem podle moře měkkým pískem
tu v záři a tu ve stínu,
ve výši mnohým nad skaliskem,
ve vůni mladých vavřínů.
Nad námi nebe jako ocel,
a moře šíré pod námi,
je každý van jak teplý pocel
a zní jak harfy strunami.
Ze zahrad růže voní ještě,
na plotech kvetou mučenky,
a révového listí deště
soch bílých kryjou výklenky.
Tu tam, jak štětec když ji vnese,
jak když ji v modro přibije,
ční cypřiš, ostře rýsuje se
jich dlouhá, oblá linie.
A moře zpívá... Skráň se chýlí,
a duch můj letí do bájí,
co v skaliskách to zní, jak víly
když moři plesem tleskají.
Má láska zatím nahýbá se
v hloub přes železné zábradlí,
a nebe, moře, slunce v kráse
se jejích očí zrcadlí.
A vln když výše stříknou pěny
až k cesty naší úpatí,
jak šelmy, zrakem ochočeny,
když nohy jdou jí lízati.