Nad Prahou vyjev, ulicí jdu dlouhou.
Den podzimní je, slunečný a milý.
Žluť na stromech, však strnad ještě zpívá.
Kol zahrady jen samé jsou a vily.
Tam dole město s divou svojí vřavou
se ztratilo kams do kouře a čmoudu,
tam boje, rvy, lsti, úskoky a klepy,
zde ticho k snům a k přehlídce a k soudu.
Jen dva, tři lidi potkávám a zdá se
mi, že se na mne mile usmívají;
ó, jak v tom tichu zde svou duši koupám,
jsem jako v jiném, dálném, lepším kraji!
Jak zde by v dílo mohla vniknout křivda?
Duch lásky, cítím, nad těmi bdí místy.
Nad zahradami pne se modré nebe,
poslední květy voní. Vzduch tak čistý.