Lásku v srdci, šel jsem horem, dolem,
vše se smálo nad cestou i polem;
ach, ne svým – ten v stín se jenom točí –
v svět jsem zíral párem drahých očí...
Snad už nikdy neuzřím to kolem.
Všude tolik, tolik, tolik štěstí!
Stromy zřel jsem čistým stříbrem kvésti,
u cest, v louce pampelišky zlatem,
vlaštovky se honily kol chvatem,
boží muka plála na rozcestí.
A to nebe bylo jako nové,
bez obláčku, modré, ocelové,
velké, širé, jako zvon když padá,
a v něm zněla píseň věčně mladá,
jásali to v modru skřivánkové.
Ale ne, jak s oblak se to lilo,
zdálo se mi, že to vyskočilo,
srdce moje z prsou, aby v letu,
plné lásky, celičkému světu
do velkého zvonu nebes bilo!