Dík, za to dík, v tom kruhu všedních sporů
a v kole práce celý dlouhý čas
že srdce v lednou neztvrdlo mi koru
a živý plamen že v něm neuhas.
Že jak jdu jarním probuzeným krajem,
s vlhkýma na vše zírám očima,
že znova pohnut vzkříšení jsem tajem,
list každý nový zas mě dojímá.
A nechť tak mnoho čas mi odnes divý
a s duše odvál mladých snů mi pel,
že dosud dost jsem dětinný a snivý,
bych s jarními se ptáky rozepěl.
Jak hoch že zas bych rozběhl se strání,
květ blaží mne, jenž zítra rozkvete,
že kukaččino vítám zakukání
jak první slovo svého dítěte.