Přes Loučim jsem v autu nedávno jel
a zahléd’ i zídky hřbitovní běl.
A vzpomněl, že za tou zdí hřbitovní
můj miláček básník leta už sní.
Já byl bych rád vystoup’ na hřbitov ten,
hrob starý v něm našel, jenž opuštěn.
Leč letělo auto, neb dálný zval cíl,
a déšť nám tak hustě do okna bil.
Tu lítost jsem cítil, stesk srdce mi jal,
že u toho hrobu jsem nepostál.
Pak jsem však řek’ si: Oh, moh bys být rád,
jen kdyby tak někomu jedenkrát
se na rtech tvůj verš, jak kolem by jel,
tak jako teď na tvých ten Mayerův chvěl.