Od stálých dešťů ještě plný bláta
se široký pás cesty sklání dolů,
bok její jeden spadá do výmolu,
kde kaluž, sliz a drobná voní máta.
Kraj šírý, pustý, kam tvůj pohled chvátá,
dub jediný sní cesty na vrcholu,
a večer v záři slunečního zlata
se spřežení tu houpá bílých volů.
Jak přírody by ruka s lidskou spolu
jen několika čarami a rysy
ten kraj zde byla hbitě nakreslila.
Leč ve všem tom co dříme smutku, bolu,
a jaký stesk nad krajinou tou visí,
a jaká velkost vane z ní a síla!