Ode vsi k lesu, poli cesta vede,
vždy blátivá a těžce rozježděná;
krok mnohý vtisk se do půdy jí hnědé,
tíž kol ji zrývá, pluh jen po ní stená.
Až skoro k lesu jde, kde stín je sladký –
ó, též by jednou zaběhla tam ráda,
leč musí odtud v pole zase zpátky,
ji pálí žár, déšť bije, šlapou stáda.
Je jako duše, přes niž svět jde celý,
jež cítí v hloubi sílu jeho škorně
a ponížení skrývá své a žely
a trpí, slouží všem a mlčí vzdorně.
O lese, květ kde u cest, se jí zdává,
kde po stezkách jen chodí svity třpytné
a lehký zvěře krok – ji sotva tráva
že podle hran se v blatném jílu chytne.
Jen za večera, červánek když plane
a z chat se vine kouř a cítit klestí,
nach západu i v její kaluž skane
a noc dá klid jí, a to celé štěstí.
A z jara někdy, kdy vše kolem voní,
i ona tiše zachví se a plesá,
když děti květy rozházejí po ní
a zapomenou na ni kytky z lesa.
Tu když tak hledím květů na kytici,
se zdává mi, že dobrá lesní víla
ven vyběhla a prsa na trpící
jí v noci květy tiše položila.