Já bláhov snil, že zmizí ves náš trud
a svoboda v ráz hlavy sani utne,
než kam jen šinu kroky, odevšud
mi kynou tváře jako dřív tak smutné.
Jak dosud visel nad námi by stín,
prokletí věků jak když dále vpsáno
je v naše čela za trest našich vin,
jak když je šero kol, ne plesné ráno.
My roztrhali pouta svoje v ráz
a pocítili v sobě obří síly,
leč páž nám klesla, plápol v oku zhas,
a naše skráň se zas již v dlaně chýlí.
A usmířeni zas již s trpkým hnětem,
svá opouštíme obrození dílo
a díme: Líp snad našim bude dětem!
Leč nehnem rukou, aby nám již bylo.