Veliký sál v Konviktu jeden šum a ruch. Že už je nás tolik tu, nikdo neměl tuch.
Měšťan, šlechtic, byrokrat, dívek celý květný sad, a ty všecky spial a zvlád’ jeden plesný duch.
Barvy naše národní všude zdraví hled, světla planou, hudba zní, kolem tance let.
Nad světla však zářivá (nezabudeš za živa!) vlastenců všech usmívá oko se i ret.
Nad hudbu řeč sladčeji česká zní – jak dout van když cítíš nadějí! – ne již skryta v kout;
však už dost se krčila, lahodná a spanilá, čas je, by se rozlila bez bázně a pout.
Hlavou kývá dobrý Tyl v šumný rej a vír, Pichlovi, jak by se lil rokot rajských lyr,
mladý Rieger pro panny má jen zrak, a Villani tančí, stále zadaný básník kavalír.
Což to dnes, že na rtu sten, mnohý trpěl chud! Zapomněn dnes, zapomněn všechen hnět a trud;
oči hoří, tváře žhnou, krásné dívky v kolo zvou, co dnes censor s hrudkou svou a co krutý Muth!
Vtom však shon a chumel, chvat – vše se zachvěje. Má i dnes v číš padnout snad hořkost krůpěje?
Ne, ne, žár zas na líčka, mrzutost jen maličká: vlásenkář se Kapička vetřel do reje.
O bálu zlý trousil vtip, žel prý starých dob, a teď vdral se kout zas šíp nových han a zlob.
Již ho vedou za ruku, hoďte plesných za zvuků v smíchu za ním paruku i ten starý cop!
A dál v tanec, rej a let! – ne jak před rokem, teď už půjdem stále vpřed jarým poskokem.
Dnešek slib a zástava: nová doba nastává, puká led a roztává, v květy pučí zem.
Co tu zář plá, zvoní číš, Praha tichá spí, však se jiná, jiná již zítra probudí;
se srdce jí sejde mráz, bude česká, naše vráz, přivine v své lásce nás všecky ke hrudi.
Nic se nediv, matičko, vždyť byl český bál! Nemni, že jen kratičko sen se ti to zdál;
srdce bijí, pne se páž, hle, co dcer a synů máš, na sta ti jich v boj a stráž bál dnes vydupal!
Cookies on Poetry Cove