My v hloubi můžem chápat muky Krista,
my, jenž jsme v slávě, moci královali
a kříž pak nesli, vyhnanství vše žaly,
kdy nebylo, kam hlavy sklonit, místa.
Nad námi Smrt již vznášela se jistá,
přes hrob náš věky již se celé valí,
a naše jméno – lesk ten oprchalý –
již ruka Dějin smazati se chystá.
Leč zázrakem jak On jsme vstali z rovu,
svůj strhli rubáš, promluvili znovu.
Ó, vstalť jest, vstalť jest národ! duše plesá.
Leč ty’s, ó, Kriste, vstal, bys na nebesa
vstoup v slávě svojí, my pak ze příkrovu,
pít žluč dál, zřít, jak nový křiž se tesá.