Ves vážně, tiše hledí do údolí.
Již nevlní se kol ní klasů moře –
leč kdo ta role k příští setbě zoře?
Muž, bratr, syn – vše na válečném poli.
Ó, jaký klid a jaké odevzdání!
Dál modrý kouř se vine z každé chaty,
zvon zvučí, jablek češe se plod zlatý.
Dobytek s pastvy do stáje se vhání.
Ó, je to obraz české duše celý,
jež trpí, mlčí, tichá, trpělivá,
a zradí vráskou jen, jež čelo zrývá,
že ve svém nitru hořké skrývá žely.
Mateřídouška voní. Cvrček hude.
Kol mír. Ni tuchy po boji a válce.
V červáncích kříž teď v poli zaplál v dálce
a okna chat jak oči pláčem rudé...