Zrodil se Bůh lásky pro vše národy,
aby na ně plálo slunce svobody.
A my stále ještě jako sirotci
hladem umíráme, pláčem do noci.
Zrodil se Bůh lásky – hvězda nad bědou:
Šli jsme k mocným pánům z rána koledou.
„Dejte vy nám, dejte, chudý je náš dům,
lásky Bůh se zrodil všechněm národům.“
Jiní odcházeli právě od dveří,
dukátky si zlaté nesli někteří.
Však ti mocní páni nejsou kameny,
peníz též nám dali, jen však měděný.
Jura dí: „Co škodí! Také dobré je!
Neměli jsme beztak mnoho naděje.“
„To je toho!“ – Matys praví posměšný –
„naposled je starý nebo falešný!“
„Pro jiné když zlato bylo na míse,
to jsme měli vrátit!“ Franta zlobí se.
„Sláva!“ křičí Ondra, „sláva trojníčku!“
„Mlč – sic vezmou nám jej!“ Vít rýp trošíčku.
„Však jsem nejlíp zpíval – má to zásluha!“
„A já přec jej dostal.“ Šlo to do tuha.
Štulec sem a zpátky, malý, nemalý –
u mocných jsme pánů se tam seprali.
A ten trojník při tom, lidé rozmilí,
u samých jsme dveří jej tam ztratili.