Noc tíhy plná, těžké vůně dusné,
jež k horké hlavě jako víno stoupá.
Pták v hnízdě mlčí, třeba sotva usne,
jak stínů hra se kolem něho houpá
A všecko v tmách, i pole, les i víska,
a všecko v mdlobách – nezavzdychá listí,
jen chvílemi se v dálných mracích blýská,
a hvězda kmitne, jak se pádem čistí.
Jak hodinek mých píseň jednotvárná
zní nekonečná cvrčka melodie,
a srdce svírá divá touha parná,
a cítíš, krev jak do žil stěny bije.
Po bílých ňadrech žízeň srdce chvátí
a po polibcích úst, jež láskou třeští,
jež na čele bys, očích cítil pláti,
jež pršely by jako kapky v dešti.
A po objetí měkkých plných ramen,
jež obemkly by šíji jako vlny,
a po dechu, v němž chví se lásky plamen,
po vůni vlasu, který květu plný.
Jak srdce bije! Sluch již ticha sytý
mní bláhový, že slyší krůčky zblízka,
co flétnista kýs v sousedství mém skrytý
dál „Odpustiž vám samo nebe...“ píská...