Hluboko ve skalách, hluboko ve hvozdech jezero dříme tam v hlubokých, tichých snech, s výšiny závratné mu ve klín padá tes, vzadu je modravý, zelený zpředu les.
Dokola kolem les a jezero to v něm, zornice obrovská, jíž k nebi zírá zem, tmavé je jako noc, věčný je na něm stín, hluboko pohlédnout však můžeš v jeho klín.
Dole tam pod vlnou leží již mnohý kmen, jak pad’ v ně uhnilý neb bleskem poražen, na dně tam hnije dál... jezero bez hnutí, jak nad ním stála smrť by s tmavou perutí.
Ne ne, to není smrť, to jenom tichý sen, země i nebesa, sluneční zář i hvězd jezero hluboké smí ve své duši nést! Červánek večerní v ně střásá růžný květ,
modravým nádechem je blankyt zbarví hned, za nocí, měsíc kdy se toulá kol jak duch, táhne se jezerem stříbrný chvějný pruh. Kolem je velký klid, slyšeti šepot trav,
z dálky však hučí to a šumí – to je splav, slyšíš jej výskati, slyšíš jej lkát a hřmít?... Jako to jezero chci, duše moje, žít! Za vírem daleko svůj život žíti, skryt,
zavříti do prsou svůj celý svět, svůj cit, bolesti, vzpomínky i trpko svojich ztrát jako ten shnilý kmen už tiše nechat spát. V duši mít celý svět, jenž sklamání je prost,
v oku mít celou zem i nebes nesmírnost, v hlubokém tichu svém a v klidných žití dnech ztratit se, utonout v svých nekonečných snech. A to zvu životem.Ten dýchat mír a klid
a vše, co kolem hrá, v svou duši zachytit, odleskem nebes plát, z temnoty lidských cest dívat se výš a výš ku záři věčných hvězd. Nad tmavým jezerem, nakloněn v jeho klín,
cítím už: Nový svit mi padá v duše stín! Z daleka hučí splav a bije ve skal štít... Slyším už budoucích svých písní příval hřmít!
Cookies on Poetry Cove