Ty, odkojena v moři na majáku,
jsi dcera moře. Věčně v nepokoji,
tě kolébalo ve sny písní svojí,
báj šeptalo ti hlubin o zázraku;
pak jisker tisíc rozžehlo ti v zraku,
pět učilo tě v bouři své a v boji
do všech svých strun ti bilo, ve vln roji
pěst pozvedajíc bílou do oblaků.
Tys vzata jemu, hledala čas dlouhý
tu velkou píseň žití, vzdoru, touhy,
jež těší, jásá, hrozí, pláče, sténá,
až našla jsi ji zas tu píseň moře,
tu věčnou lidstva touhu, věčné hoře
a věčnou naděj v hudbě Beethovena.