Já schválně přimknu zraky a vskutku tratím se v snech, že vidím, v šedivé mraky jak dým se pozvedá v spěch,
že dívám se oknem své síně do dvora mrzut a líně, do zdí, kde omítka pryská, a v kupy špinavých střech.
Ten chmurný obraz denní zas vidím před zrakem stát, jak když to pravdou není, že prch’ jsem vesel a mlád –
a najednou otevru oči: tam les a tam cesta se točí a pole a louky a nebe, ó, jak se probouzím rád!
Půl v stín a v záři zpola je země stopena dnes, slyš, kukačka tě volá ve vlídný, chladivý les,
i shodíš s ramen svých tíhu a vezmeš si s sebou jen knihu a jdeš, a doutníku modrý kouř táhne přes žlutou mez.
A jak tak ležíš v mechu, klid dýcháš svobodných chvil a vůni v jednom dechu, bys nikdy nevěřil,
že někde to duní a bouří, hřmí, zmítá se v prachu a kouři, jsi rád, že je to tam v dáli – zde odtud na mnoho mil.
Tvá kniha leží v trávě, jak z rukou vypadla tvých, co zde po rýmů slávě, co zde je ti bolesť a hřích?
A v knihu pessimisty, hle, padá paprsek čistý a s keře dolů v ni padá květ bílý jakoby sníh.
Ať klidně kniha leží, zde dívat se jenom, ne číst, jak v slunci zeleň svěží, jak z ptačích zvučí to hnízd!
Vše kolem je báseň ti nová, a její živoucí slova jsou: motýl, ptáče a list. Je sladko prchnout někam,
kde vstříc ti nehlučí dav, do luk a k chladným řekám a tiše poslouchat splav, prost pout a práce své denní,
v stín stromů lehnouti v snění a toulat se širokou plání, v tom moři kvetoucích trav. Tak staří dávno pěli
a bouřit nechali Řím i caesara dvůr skvělý a všecky mecaeny s ním, a v rodném kvetoucím dolu
šli za spřežením volů, ó, Horaci! až podnes je básník takovým!
Cookies on Poetry Cove