Moc, sláva, lesk, jenž svítí na koruně,
ti nestačily. Ne zřít v prachu čela,
ty ve větší jsi říši vládnout chtěla,
na srdci živém usednouti trůně.
A s Písní v doubrav ztratila se’s lůně,
kde bájí svět se otevřel ti zcela,
a v lidských srdcí jezera jsi stmělá
zář poesie nesla, rovna luně.
Ti, kteří klesli kdys tvou před Velebou,
pak v exil smutný poslali tě v dáli,
leč věrná Píseň odešla tam s tebou.
Čas kácí stolce, říše v niveč hroutí,
jek vichřice se chechtá Learu, králi –
leč trůnem, na němž ty pláš, nemůž’ hnouti.