Buď zdráva mi, révo plamenná,
buď zdráva, buď zdráva, buď zdráva!
v níž pověčný dřímá žití vzruch,
v níž země své síly, krev svou Bůh
a slunce svůj oheň mi dává.
Zde na stráních modrých Apenin
a všude kol cesty tě zdravím,
jak po kmenech šplháš v lezkyň hrách
a od stromu k stromu v girlandách
se rozpínáš obloukem smavým.
A všude tvé hrozny modravé
mi vesele kynou a svítí
hned jako dvou tmavých očí žár,
hned zase jak bujných prsů pár,
z nichž pije se nesmrtné žití.
A číše když blýská přede mnou
a do snů svých lákáš mě ramen,
tu zdá se mi, chápu starých zvěst,
a myslím, jen v tobě ukryt jest
ten bohům kdys urvaný plamen!
Tys v obrazech Vecellia kolorit
a humorem v Giustiho zpěvu
a v „barbarských odách“ jsi nadšením
a v Mazzinim touhou jsi ztéci Řím
a vášní jsi v povstalců hněvu.
Tys všude, kde blýská lidský duch,
kde jaký svět stavěn i bořen,
kde v myšlénky žhavé padá čin,
tys moderní Léthe křivd a vin
a zázračný života kořen.
Buď zdráva mi, révo! Seveřan,
jsem krví tvou zved’ se a ožil
a zdá se mi, každou tvou krůpějí
jak nový by žití dar s nadějí
a odvahou stékal mi do žil.
Nechť každou tu jeseň pavučí
tvých hroznů žeň bohatou kreje,
a žár jich ať do písní poetů
tu v plamenném výšlehne rozletu
a z očí žen láskou se směje!